Habartíci

Pobyt na chatě ve Zbečně má mnoho kouzel. Nádherná příroda, Berounka, les kousíček od chaty... Ovšem taky některá omezení konfortu... Ne, že by mi jakkoliv vadilo, že když člověk potřebuje vodu, musí si jí napumpovat. Ale když pumpuji už desátý kýbl, mé myšlenky se ubírají jiným směrem.

A jak tedy takové praní na lidský pohon vypadá?

V největším přítomném hrnci dám vařit vodu, prací prostředek a pokakané plenky (zaplať Pán Bůh jich je naprosté minimum, protože Matýsek celkem bravurně kaká do nočníku ). Než se to začne vařit a trochu povaří, je čas napumpovat vodu do velkého škopku (dva 10l kýble) a vymáchat plenky počůrané. Po vyždímání vodu vylít a napumpovat novou + 3 další kýble vody máchací. K plenám ve vodě studené přilít vroucí směs voda, prášek, bobkopleny a směle se pustit do praní. Do jednoho máchacího kýble se ideálně vejde tak 5 plen na pohodlné máchání, takže člověk pořád máchá, ždíme a přehazuje do dalšího kýble. Když všechny pleny projdou 3 mácháními, všechna voda se vyleje a napumpuje nová (sama samozřejmě ne...). Po dalších čtyřech mácháních je vhodné nasimulovat ždímání. Na 800 otáček ale už nemám, takže se spokojím s tím, že z toho necrčí voda.

Když pak plenky věším, s každou hezky třepnu, aby byla pěkně vyrovnaná. V parných dnech je sprška nevyždímané vody celkem příjemná, ale za vlhka nic moc... Když na sebe takhle vycákám vodu ze všech plen a vyleju poslední máchací vodu, mám pocit, že poslední dvě hodiny jsem nestrávila na chatě, ale na nějakém pořádném posilovacím stroji. Když se pak ale podívám z verandy nebou louky na plenky rozvěšené na šňůrách, cítím se vlastně docela fajn.

No řekněte, není to nádhera?

P.S.: Čas mám podobný jako naše pračka v Březnici.